Finanční krize byla pro politicky jedinečnou příležitostí jak odstranit strukturální nerovnováhu, která existuje jak v Evropě, tak v USA. Ti se však namísto toho rozhodli nalévat další likviditu do něčeho, co je v zásadě problémem solventnosti. Řešili dluhové problémy dalšími dluhy a přesouvali je z jednoho účtu (soukromý sektor a banky) do druhého, do veřejného sektoru, který měl teoreticky větší šanci financovat dluhy levněji. To už však není pravda. Jeden záchranný balíček za druhým vede k tomu, že některé země, tj. Řecko, Irsko a Portugalsko, nejsou schopny získávat prostředky na kapitálových trzích, zatímco jiné země jako Španělsko a Itálie musí za tuto možnost platit vyšší prémie. Takže nyní tu máme dva fundamentální problémy:

Ochabující růst a společnosti, které mají příliš velké nároky. Nyní máme společnosti, které obrátily smysl proslulého výroku J.F. Kennedyho: „Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe, ptej se, co můžeš pro svoji zem udělat ty.” Dnes zní asi takto: „Já a moje rodina děláme všechno proto, abychom ze státních dávek získali co nejvíc a já nemusel platit za někoho jiného.“ To by možná mohlo být v pořádku v podmínkách vysokého růstu, vyrovnané vnější bilance a sociální rovnosti.  Pokud však mluvíme o možnostech zachování těchto práv, míří bohužel Evropa ke srázu, protože sociální nerovnováha se stále zvětšuje.

Ve Španělsku se míra nezaměstnanosti pohybuje nad 21 % a v některých regionech přesahuje nezaměstnanost mladých lidí 40 %. Takový stav samozřejmě není ani z ekonomického, ani ze sociálního hlediska dlouhodobě udržitelný a cenou za to je ochabující růst a rostoucí rozpočtový deficit. Hospodářský růst Španělska činil v posledních pěti letech v průměru 0,74 % – méně než jedno procento, i když zahrneme období vysokého růstu před krizí. Tytéž údaje za Itálii jsou dokonce ještě více deprimující, protože průměrný růst Itálie dosáhl za posledních pět let -0,4 %. Obdobou španělské chřipky v ekonomice je tudíž nedostatečný růst evropské ekonomiky. I kdyby došlo ke stabilizaci dluhů, stále budeme postrádat růst, který by hnal Evropu kupředu a zajistil jí další prosperitu. Jsme uvězněni v dluhové pasti doprovázené klesající produktivitou a nedostatkem politické mobility.

To mě vede k tržně politické premise pro veškeré analytické uvažování v období po finanční krizi: všechno je odvislé od politiky. Pokud budou náklady příležitosti nulové nebo záporné, nebudou politici dělat raději nic – jinými slovy – politických kroků k řešení se dočkáme pouze tehdy, když budou náklady příležitosti při neřešení základních problémů vyšší než v případě řešení.  

Zajímavé na tom je, že se toho můžeme dočkat poměrně brzy, neboť kancléřka Merkelová již začíná pociťovat, že se její pozice otřásá. V roce 2013, který je pro EU a její přežití považován za rozhodující, bude totiž usilovat o znovuzvolení. S velkou pravděpodobností tedy bude muset vést předvolební kampaň v době, kdy budou všichni přemýšlet a hovořit o další pomoci pro Řecko, Portugalsko a nejspíš také Španělsko.  To rozhodně není její vysněný scénář. Merkelová tak bude stát před vysokými náklady příležitosti a právě proto si myslím, že se Německo pokusí najít konstruktivnější řešení dluhových problémů v jižní Evropě.  Součástí tohoto řešení bude „přeprofilování“ dluhu, jak se v evropské mluvě nyní říká restrukturalizaci dluhu. Předpokládám, že k takovému přeprofilování řeckého dluhu dojde nejpozději ve 4. čtvrtletí tohoto roku.

Je důležité mít na paměti, že EU není nic jiného než politický experiment. Řešení evropských problémů musí být svou podstatou politické a jediným politickým řešením je, že účet uhradí Německo.

New York Times, 22. dubna 2011

Německo vyhrává, ostatní ne

Od zavedení eura v roce 1999 rostla ve vztahu k ostatním zemím v eurozóně německá konkurenceschopnost v mezinárodním obchodě a zlepšovala se také německá platební bilance. Ostatním evropským zemím se tak dobře nedařilo.

Poznámka: Výpočty konkurenceschopnosti vycházejí z indexů vyjadřujících změny v jednotkových mzdových nákladech v hlavních rozvinutých ekonomikách dle údajů Evropské centrální banky. Pro Portugalsko nejsou příslušné údaje k dispozici. Pro Portugalsko je použit index vycházející z relativní inflace stanovený na základě deflátorů HDP. Údaje o platební bilanci vycházejí ze sezónně upravených čtvrtletních údajů. V případě Řecka nejsou k dispozici údaje o platební bilanci před rokem 2000.

Jak ukazuje výše uvedený graf, Německo zaznamenalo po zavedení eura výrazný nárůst konkurenceschopnosti a přebytku běžného účtu.  Zavedení eura znamenalo, že slabší evropské ekonomiky ztratily možnost devalvovat své měny vůči Německu, přičemž konzervativní mzdová politika, kterou Německo uplatňovalo spolu ve spojení s německou produktivitou přinesly Němcům silnější postavení než kdykoli jindy.

Naneštěstí pro Německo i pro Evropu se tento úspěch z valné části opírá o nízké úrokové sazby, které jihoevropské země získaly díky tomu, že se při svých výpůjčkách mohly zaštiťovat německou pověstí, protože euro bylo zpočátku omylem považováno za měnu jedné koherentní ekonomiky. Ve skutečnosti tomu tak nebylo především z důvodu jedné rozhodující podmínky stanovené v Delorsově zprávě: „ustavení paktu stability a růstu“ – tj. koordinované finanční politiky s někdy velice volnými pravidly.

Je to něco, jako kdybyste svému 18letému synovi dali platinovou platební kartu a kromě vágního „ale moc neutrácej“ mu nestanovili žádná pravidla. Takovýto přístup vede k rozvolnění pravidel, nedostatku disciplíny a utrácení nad poměry. Nakonec budete muset svému synovi kartu zase sebrat.    

Když se potýkáme s nedostatečným růstem, vzrůstajícím zadlužením a nedostatkem politické mobility, nabere situace svoji vlastní zajímavou dynamiku, která zapříčiní, že dokonce i v případě, že se politikům podaří ještě jednou problémy odložit, stejně se přiblížíme k okamžiku, kdy nám bude předložen účet za recesi 2.0. Příčinou je sociální rozměr celého problému, jehož naléhavost výrazně vzrostla.

Dnešní mladá generace používající sociální média je nesmírně aktivní, a pokud říká „Bylo toho dost! Potřebujeme politické změny hned teď.“, dává to najevo jasně a bez obalu. Paradoxem je, že politické změny se podaří prosadit snadněji, pokud se dostaneme do další minikrize. Pokud jde o schopnost jednotlivce překonat krizi a přizpůsobit se nové realitě, jsem velmi optimistický. Naopak jsem ale velmi pesimistický, pokud jde o ochotu a schopnost politiků udělat něco se zásadní nerovnováhou, která v naší společnosti v současné době na různých úrovních existuje. 

Pokud budeme předstírat, že se nic neděje, riskujeme ztrátu jedné generace a celé dekády. Politikům prošla jejich pseudořešení příliš lehko, ovšem teď se proti nim obrací sociální faktor. A právě z tohoto důvodu jsme se dostali o další krok blíže k počátku dlouhodobé rekonstrukce, která povede k podivuhodné změně k něčemu lepšímu. Nastal čas předepsat lék na španělskou chřipku.