„Nikdy nepřemýšlím o budoucnosti, protože přichází příliš rychle.“ Albert Einstein 

Pokud se bavíme a odhadujeme, co se stane v roce 2012 s eurem a Evropskou unií, jednou z použitelných metod by mohl být pohled do historie samotné unie. Ten by nám totiž mohl napovědět, co se odehraje dál. 

Spojené státy evropské se narodily ve slovech sira Winstona Churchilla v Curychu roku 1946. Ten svůj projev začal takto: „Rád bych vám dnes řekl o evropské tragédii.“  Nejdůležitější a nejvíce relevantní část projevu odkazuje k Lize národů (předchůdci Spojených národů OSN): „Liga národů neselhala kvůli svým principům nebo koncepcím. Selhala, protože tyto principy byly zrazeny státy, které je stvořily. Selhala, protože se tehdejší vlády bály čelit faktům a jednat, dokud jim to situace ještě umožňovala. Tato katastrofa se už nesmí opakovat. „Proto tu teď máme základy, na kterých můžeme stavět, a také hořce vykoupenou zkušenost.“ Jak chytrý muž sir Winston byl! 

Opuštěné principy

Opravdovým problémem Evropské unie a eurozóny je, že byly zrazeny základní principy, na kterých byly obě tyto organizace vybudovány. Evropská centrální banka teď denně zasahuje na dluhopisovém trhu, aby udržela při životě dluhy vlád okrajových států eurozóny. Je to právě tištění peněz, které jde proti jejich původním tvrzením. Nová fiskální smlouva je navíc navržena tak, aby až nacionalisticky chránila bohaté země před pomocí těm s velkými dluhy.  

Máme tak de facto fiskální unii pro „slabé státy“ Evropy. Nikdo nemůže tvrdit, že Španělsko, Portugalsko, Irsko, Řecko, Itálie a velmi brzy i Francie vytváří a vytvoří své vlastní fiskální politiky. Spíše jsou ve fiskální unii, kde takzvaná trojka (Evropská komise, ECB a Mezinárodní měnový fond) jejich politiku diktuje. (Všimněte si, že nikdo z „trojky“ není veřejně volen!)

Zakladatelé EU se obrací v hrobech

Je jasné, že demokracie jako taková je v Evropě pod tlakem. V Itálii je nevolená vláda úředníků, protože se bývalý premiér Silvio Berlusconi stal nedůvěryhodným a byl vydán v nelibost … Evropskou unií. Řecko má stejně tak nevolenou vládu, která se k moci dostala poté, co chtěl předchozí premiér vyhlásit referendum o úsporných opatřeních. Tedy chtěl něco, co se nehodilo … Evropské unii. Fiskální politiky většiny států v Evropě jsou částečně diktovány nadnárodní institucí jako je Mezinárodní měnový fond.  

Otci zakladatelé společné Evropy se musejí obracet ve svých hrobech. Evropa má dnes tak vysoký veřejný/vládní dluh, že jsou to věřitelé, kdo Evropu ovládá. Ne politici. Principy solidarity, veřejný zájem a hodnoty nikdy nezněly více vyprázdněně než dnes. Věřte mi, že jsem velký fanoušek Evropy, kvůli všem těm důvodům, které jmenoval sir Winston. Ale EU a eurozóna přestala dávat smysl ve chvíli, kdy ochrana věřitelů dostala vyšší prioritu než demokracie a morální zásady. 

Evropský volič nesouhlasí

Dostali jsme se do bodu, kdy se evropští voliči už nadále nechtějí podílet na nápravě Evropy a dokonce ji ani nechtějí rozšiřovat. Politici a zákonodárci se zoufale blíží dohodě o úsporách, což je jiný termín pro: více toho samého - větší utrpení, deflaci a nulovou vyhlídku pro růst.

Pokud bych použil slova sira Winstona, pak zákonodárci nestojí čelem realitě: „Došlo k selhání, protože se tehdejší vlády bály čelit faktům a jednat, dokud jim to situace ještě umožňovala.“ Dohromady se už uskutečnilo 18 (opakuji: osmnáct) setkání na téma řešení evropské dluhové krize. Jediným řešením doposud je: Vyřešte platební neschopnost likviditou. Tiskněte peníze! Je to zadarmo!

Od desíti k pěti

Znamení i fakta jsou jasná: Trvat na šetrné Evropě je cestou do pekel. Současný přebytek účtů severských států se ještě zvýší, a stejně tak se zvýší deficit států na jihu Evropy. Jednoduše řečeno, už teď bohatí lidé budou ještě bohatší a ti chudí ještě chudší. 

Máme tu dva rozdělené systémy, téměř připomínající Ponziho schéma (poznámka redakce: v Čechách známé jako pyramida nebo letadlo). V tomto investičním cyklu dostávají podkapitalizované banky „zdarma prostředky“, aby investovaly do zadlužených vlád. Během toho dochází ke zlepšení jejich rozvah skrze bezrizikové úrokové sazby a obskurní zdanění. Jediný „zanedbatelný“ problém, na jehož řešení se už rezignovalo, je to, že hlavní funkcí bank je půjčovat peníze. 

Mně, stejně jako mnoha malým a středním podnikům, už začíná chybět starý dobrý systém 3-6-3. Příjem depozit za 3 procenta, půjčování za 6 procent a golfové hřiště ve 3 hodiny. Banky by měly hrát úvěrovou hru dlouhodobě. Namísto toho, aby byly prodlouženou rukou pro financování vlád. Banky jsou teď v bezpečí a vlády dostávají peníze z ECB skrze ně. 

Co z toho plyne pro Evropu a pro euro?

Zaprvé si musíme uvědomit, že politici udělají cokoliv, a tím myslím opravdu cokoliv, včetně porušení smluv i ústavy, aby udrželi věci v chodu. Zadruhé musíme pochopit, že už jim dochází čas. Dluhová služba, tj. platba úroků sama o sobě, může pro mnoho států znamenat dluhovou past. Některé státy zkrátka nebudou schopné své úrokové závazky nadále splácet. 

Obsluha takového dluhu požírá přírůstky HDP všech zemí EU. V konečném důsledku tak můžeme čekat nižší růst, vyšší nezaměstnanost, rekordní úspory domácností a rekordní veřejné utrácení – virtuální sebepožírající cyklus, který nedopadne dobře. Tedy pokud politici nevyslyší sira Winstona a nezabrání tragédii.

Pravděpodobné scénáře

  • euro přežije, ale v roce 2012 některé ze zemí opustí eurozónu (favority jsou Řecko a Portugalsko).
  • Evropská unie přežije, jedině pokud bude úsporný plán kombinován s využitím vysokých privátních úspor skrze slevy na daních/pobídky, zastavením financování zadlužených vlád skrze zadlužené banky a konečně skrze slova „mého hrdiny“ sira Winstona. Tedy pokud budou vlády jednat včas a uvědomí si, proč je dobré mít Spojené státy evropské. 
  • Nejpravděpodobnějším scénářem ale zůstává to, že budou zákonodárci dál tisknout peníze, budou si dál dělat své prezentace v PowerPointu a ignorovat fakta. To povede k panice v průběhu druhého nebo třetího kvartálu letošního roku. Finanční trhy zůstanou na týden a déle zavřeny, a jedině pak budeme mít šanci začít znova. Podle konstruktivního plánu, který jsem popsal výše. 

Historie nás učí, že polici znají pouze jednu věc, a tou je: jak utrácet peníze. Všechno to zřejmě skončí špatně, ale potenciálně to může mít i pozitivní dopady do budoucna. Někdy je potřeba věci rozbít, aby člověk docenil jejich skutečnou hodnotu. A v tom se skrývá skutečná šance pro Evropskou unii a euro!