Krize eurozóny, ilustrační foto
foto: Paul Lachine
„Odkládání je tou nejzhoubnější formou popírání.“ C. NORTHCOTE PARKINSON
Když máme co do činění s krizí, jako je krize evropského bankovního sektoru a evropských státních dluhů, pracujeme s modelem sestávajícím ze tří fází: popírání, protest a odhodlání ke změně.
1. Popírání – jedná se o první fázi krize. Všechno je obvykle chyba někoho druhého a politici a centrální banky si představují, že řešením je jednoduše větší dávka stimulačních opatření a uvolnění měnové politiky. Všichni se na problémy, které jsou ve své povaze strukturální, dívají, jako kdyby se jednalo pouze o problémy cyklické. Vedoucí představitelé svalují vinu na Řecko a Německo a dělají všechno možné, jenom nenabízejí skutečnou změnu. Rozsah celého problému se stále ještě kompletně popírá.
2. Protesty – s tím, jak po fázi popírání nenastanou očekávané „lepší dny“, nadejde doba protestů proti neexistenci skutečných výsledků. Politici v zoufalství sáhnou ještě hlouběji do arzenálu nekonvenčních monetárních opatření a poruší při tom smluvená pravidla, i když se budou tvářit, že tomu tak není. Voliči odstaví tyto politiky od moci a nahradí je opozicí, která bude následně pokračovat v dalším odkládání skutečného řešení v naději, že bolestné restrukturalizaci je možné se vyhnout. Tlak bude stále narůstat, ovšem ke skutečnému řešení problémů nedochází a pokusy o jejich utlumení pouze dále zvětšují rozsah nutných změn.
3. Odhodlání ke změně – poté, co tradiční i netradiční pokusy o vyřešení krize selžou, protože nereflektují skutečný rozsah problémů, jsou politici a další rozhodující představitelé nuceni přistoupit ke skutečným činům, neboť ekonomika i společnost se nacházejí na pokraji zhroucení. Evidentní selhání všech předchozích pokusů změnit situaci dílčími změnami proklestí cestu ke skutečným, strukturálním změnám.
EU se prozatím stále ještě potýká s první a druhou fází krize a k prosazení změn se bude muset teprve propracovat. Ke změně ale dojde, a s nejvyšší pravděpodobnosti ještě před koncem tohoto roku. Odhodlání ke změně bude však bohužel až výsledkem hromadících se politických chyb a selhání systému, nikoli osvíceného rozhodnutí.
Fiskální stimuly nefungují
V druhé polovině tohoto roku se politici ještě jednou pokusí prosadit naprosto stejnou politiku – fiskální stimuly, navýšení rozvahy centrálních bank a ještě nižší úrokové sazby. Výsledek bude stejný, jako když byla tato politika nastoupena poprvé – ovšem tentokrát to bude ještě horší, protože nula násobená nulou zůstane stále jenom nulou. Ale i takový výsledek může být ve svém účinku prospěšný, protože konečně a rychle vezmeme na vědomí, že toto řešení prostě nefunguje. Historie světa financí nás učí, že změny, a tím i nové začátky, přicházejí vždy po selháních.
Nový program
Rozhodně potřebujeme nový program, který se zaměří na nejsilnější stránku ekonomiky, kterou je mikroekonomika. Potřebujeme dát více prostoru logicky uvažujícím jednotlivcům, kteří jednají tak, aby dosáhli zisku, a firmám, které fungují bez obrovských překážek, které by jim kladl arogantní veřejný sektor, jenž prostřednictvím dotací a intervencí odčerpává stále větší část světových úvěrů k financování svého rozpočtového schodku a nesolventního bankovního systému.
