"Kapitalismus bez bankrotů je jako křesťanství bez pekla" - Frank Borman

Během prvních šesti měsíců roku 2013 očekávám určitou formu bankrotu Řecka. Tamní ekonomika i společnost už dosahuje vrcholu ochoty snášet bolesti v podobě škrtů a hospodářské stagnace. Země je schopná přijímat další bolesti, jenom pokud uvidí reálnou možnost začít znovu, jinak může být ohrožena stabilita celého společenského zřízení. A možnost začít znovu v současném rozpoložení řecká společnost nevidí.

Nezapomínejme, že evropská historie je plná státních bankrotů. Od roku 1800 vyhlásilo Portugalsko státní krach pětkrát, stejně tak Řecko, Španělsko dokonce sedmkrát. Ve skutečnosti od té doby, co Řecko získalo nezávislost na Osmanské říši, strávilo přibližně polovinu času ve stavu krachu, a tím pádem zamezeného přístupu k mezinárodním kapitálovým trhům.

To, že se ekonomická situace ještě horší, se ukazuje i ve stále pozitivním výhledu centrálních plánovačů, v tomto případě v „Druhé ekonomické úpravě programované pro Řecko, vydané v listopadu 2012.“

Z dokumentu vyplývá, že i „trojice spasitelů Řecka“ tedy MMF, ECB, a Evropská komise, pochybují o vlastní schopnosti snížit státní dluh do roku 2016 alespoň na úroveň z loňského roku. Toto je klasická makroekonomika současnosti – „Předstírej a protahuj“.
Řecko má nyní dluh na úrovni 170 procent a MMF očekává, že příští rok dosáhne 190 procent. Mezitím se teď „spasitelé“ nejsou schopni dohodnout, co dělat dál.

Restrukturalizace dluhu

MMF říká, že řecký dluh je neudržitelný a nemůže být do roku 2020 snížen na 120 procent.
Řešením by měla být restrukturalizace dluhu, kde mimo jiného musí ECB realizovat ztrátu 40 miliard EUR v řeckých dluhopisech. To se ale nelíbí Evropské komisi, ECB a hlavně Německu. Co se týče ECB, realizace ztráty by znamenala "půjčování státům", což je zakázáno Smlouvou o EU.

Program odkupu (Asmussenův plán)

Německo a částečně ECB chce půjčit Řecku peníze, aby si mohlo koupit zpátky svůj vlastní dluh - Assmussenův plán. Argumentem je, že když se řecký dluh obchoduje za nízké ceny, je dobrým "kšeftem" ho nakoupit zpátky a stáhnout ho. Problém je, že veřejný sektor v Řecku už drží většinu dluhopisů skrz bankovní systém a penzijní fondy a cena, kterou mají v účetních knihách, je velmi pravděpodobně vzdálená "nové reálné ceně" trhu. Ale k této akci je potřeba "hotovost", kterou dnes nikdo na rozdávání nemá

Víc času - Protahuj a předstírej

Evropská komise a její ministr financí mezitím dal Řecku odklad ke snížení dluhu o další dva roky zrovna tento týden. Ekonomové Rheinhartová, Rheinhart a  Rogoff analyzovali 26 situací od roku 1800, kdy dluh přesáhl 90 procent HDP po více než 5 let ve vyspělých ekonomikách. Došli k názorům, že pokud přečníval státní dluh déle než pět let, protáhlo se to většinou na deset i více let.

Průměrné trvání epizody přečnívání dluhu bylo 23 let. Toto přečnívání skutečně zpomalovalo roční míru hospodářského růstu. Ztratit jeden procentní bod růstu ročně vytvoří podstatný pokles v úrovni výstupů a zvyšuje kumulativní ztrátu."

I když jsme v případě Řecka viděli, že se průmyslová produkce stabilizovala, a dokonce v posledním měsíci rostla, celková tíha refinancování dluhů a nejistota spíše povede k tomu, že pět let trvající krize se protáhne na průměrné období podle Rheinhartových a Rogoffa: totiž 23 let. Vsadím se, že sociální soudržnost tak dlouho nevydrží.

Zastávám názor, že Řecko "si dá pauzu od eura" - ale řádným způsobem, tedy se souhlasem a podporou EU. Řecko už vlastně není v Evropě skutečným tématem. Tam, kde bylo Řecko před dvěma třemi lety, je teď Španělsko - spirála negativního růstu bez voličské podpory. Katalánské volby 23. 11. mohou eskalovat španělský problém a tím i situaci v Řecku.

Řecko by se mohlo stát "obětním beránkem" potřebným k nastartování evropských reforem. Lídři EU nedokážou své voliče přimět k akceptování silnější EU, což znamená, že žádoucí změny Smlouvy jsou nemožné. Namísto toho by se vedení EU mělo zaměřit na existující Fiskální pakt a přísnější rozpočtová pravidla členských zemí. Jejich prosazování a ztransparentnění by snad mohlo stabilizovat Evropu a její politické záměry.

Do té doby můžeme jenom sledovat tvůrce politiky, v centrálních bankách i vládách, jak nadále hrají hru „Předstírej a protahuj“, zatímco reálné ekonomiky jsou na pokraji občanských nepokojů a masové nezaměstnanosti. Něco se musí stát, a to brzo, kvůli nám všem.