Francouzský prezident François Hollande představil 26. srpna svou novou vládu pod vedením premiéra Manuela Vallse. Od té minulé se přitom liší v několika bodech. Zatímco většina nejzkušenějších ministrů se na svých postech udržela, ministra hospodářství Arnauda Montebourga vystřídá Emmanuel Macron, bývalý investiční bankéř a ekonomický poradce v Elysejském paláci.
Už teď je přitom Hollande nejméně populárním prezidentem v historii Francie, takže když odstraní své politické oponenty, příliš tím neriskuje. Podobné to je i s Montebourgem, který nikdy neměl být součástí tzv. reformního programu. Montebourg je naopak ze “staré školy” a má také staromódní myšlenky: tak například sám sebe tituloval jako “ministra pro oživení průmyslu”. Spílal například firmám, kterým se dařilo, za každé místo, jež se jim nepodařilo vytvořit. A současně byl proti globalizaci.
Ekonomická politika bez politické podpory je jako lyžovat bez sněhu
Prezident Hollande a všechny jeho snahy o reformy ovšem narážejí na jeden zásadní problém. Odstranění Montebourga bylo sice vítězstvím pro Hollandovu ekonomickou strategii, zároveň ale šlo také o jeho nedostatečnou politickou schopnost ukočírovat jak svoji stranu, tak francouzský stát. Často zapomínáme, že ekonomická politika bez politické podpory je jako lyžovat bez sněhu: potřebuje totiž politické ukotvení.
Ekonomie strany nabídky a myšlenky premiéra Vallse jsou sice správné, jenže nejsou dostačující k zastavení “trouchnivění Francie”. Stále více lidí, kteří celou situaci sledují, argumentuje tím, že Francie potřebuje jak Evropskou centrální banku a její nastolení úplného režimu kvantitativního uvolňování, tak příklon k fiskální expanzi. Anebo dokonce obojí současně. Nejenže je jejich strategie krátkozraká, navíc je i špatná: Francie potřebuje nový politický systém, nový režim daní, méně státních úředníků a také omezení subvencí. Francie zatím není úplně ztracená, jen je dezorientovaná a postrádá jasný cíl.
Francie si je sama svým největším nepřítelem. Neustále je přesvědčena o svých starých přednostech, ale jejich doba už dávno pominula. Dirigismus, francouzská verze socialistického kapitalismu, totiž selhal. Je však potřeba, aby se Francie zavázala k podpoře silné a vzdělané pracovní síly. Francie má schopnost inovovat a prvotní podpora malých a středně velkých podniků se řadí k nejlepším na světě. Bohužel růst ekonomiky nebo zavedení jakýchkoli reforem brzdí tamní daňová politika, neschopnost přilákat kapitál a hlavně katastrofální návratnost kapitálu.
S Hollandem nebo bez něj
Francie potřebuje svou Margaret Thatcherovou, nového lídra, který bude mít dostatek odvahy a bude zvolen díky svému mandátu pro změnu. Její nový lídr by také měl být natolik odvážný, aby zbořil dosavadní politický systém, který generuje makroekonomické změny namísto mikroekonomických. A který taky poskytuje elitní společnosti až příliš mnoho výhod za její špatné chování.
Naopak soukromým iniciativám, inovacím a tvrdé práci klade pod nohy překážky. Ať už s Hollandem, nebo bez něj, Francie zřejmě zatím není připravená na změnu. Právě proto by se měla dostat do hluboké recese, či dokonce deprese, a až pak se dočkáme skutečné změny. Skutečné změny totiž nastávají pouze za časů skutečné krize.
Dobrou zprávou ale je, že Francie nikdy předtím nebyla tak blízko svému mandátu pro změnu, než je dnes. A je to jenom proto, že se rychle blížíme do bodu, ve kterém už se nemůže nic zhoršovat. Francouzská historie je plná příkladů krizí, které rychle vedly k dramatickým změnám. Jako první mi vytanula na mysl doba, když král Ludvík XVI. přišel během Velké francouzské revoluce o svůj trůn. Zdědil obrovský státní dluh (nezní vám to povědomě?) a vyzkoušel řadu politických kroků. Jenže na konci tehdejší krize byl přemožen a spolu se svými souputníky z tzv. starého režimu (Ancien régime) neztratili jenom svoji moc, ale také hlavy.
Ve Francii nastal čas na revoluci ve stylu 21. století. Dirigismus je mrtvý. Vive la France.
